Figurky a hrdinové

O prasatech koluje mnoho lidových rčení a nesprávných představ. Ve skutečnosti to jsou bystrá a čistotná zvířata, která se válením v blátě pouze zbavují cizopasníků a ochlazují se. Samice jsou navíc pečlivé a ostražité matky. Nápadným rozdílem oproti praseti divokému je tvar ocásku, který je zpravidla zatočený. Velikost prasat domácích velmi kolísá. Hmotnost se pohybuje od 30 kg až do 400 kg, délka těla je od 50 cm až do 250 cm, výška v kohoutku od 35 cm do 90 cm. Prase domácí je chováno především pro maso. Většina prasat proto nepřežije první rok života. Jsou poražena, jakmile dosáhnou stanovené porážkové hmotnosti (zpravidla 80–120 kg). Po dosažení této hmotnosti již prase neroste, pouze tuční.

Zajíc žije téměř na celém světě. Nejvíce mu vyhovují nížiny a pahorkatiny v teplých oblastech, kde se střídá úrodné pole s malými lesíky. Délka těla zajíce i zaječice je 60 až 80 cm. Ocas (pírko) je dlouhý 7 až 11 cm. Hmotnost zajíce je 3,5 až 7 kg. Ze smyslů je výborně vyvinutý sluch a na kratší vzdálenost je velmi dobrý i čich. Zrak je slabší, zpozoruje jen pohyb. Zajíc žije samotářsky. Při pasení se pohybuje velmi pomalu, hopsá a tichounce si mumlá. Často panáčkuje a sleduje okolí. Při vyrušení se zachraňuje rychlým během. Dokáže vyvinout rychlost až 60 km za hodinu. Dokonce umí bleskově změnit směr, kličkuje a jeho odskoky bývají až 7 m dlouhé. Potravou jsou mu zemědělské plodiny, trávy, plevele, letorosty keřů a stromů. Rád ohlodává i kůru stromků. Každá zaječka za rok odrodí 7 až 10 zajíčků. Mnoho z nich však uhyne, zvláště za mokrého počasí, za rok přežijí jen 2 až 4 mláďata. Zajíc se může dožít 12 let, ale v přírodě jen málokterý přežije třetí rok života.

Francouzský buldoček patří mezi tzv. dogovité psy, jejichž původ je odvozován od tibetské dogy. Má veselou, stabilní, nekomplikovanou povahu, k hraní ho není třeba dlouho pobízet a velmi rád se mazlí. Je velmi družný a společenský. Je vhodný i do rodiny s dětmi, se kterými si rozumí. I k důchodcům a méně aktivním lidem se hodí, pokud jsou však ochotní se o něj po zdravotní stránce postarat. Prakticky neštěká a je velmi klidný. Toto plemeno pochází původem z Francie. Délka života: 10 až 14 let.

Divokým předkem osla domácího je africký osel núbijský a somálský, jež jsou již skoro vyhubeni. Osel je používán především k nošení břemen, unese až 300 kg, méně často k tahu, jízdě či je chován pro mléko, maso a kůži. Samice se nazývá oslice, mládě oslátko nebo hříbě. Osel domácí je býložravec. Jeho skromnost v potravě je příslovečná, kromě kopřiv, šťovíku a trávy potřísněné močí a výkaly sežere osel domácí všechnu rostlinnou potravu, osli dokonce okusují dřevo a jsou ho schopni částečně trávit. Důležitá je však pro něj čistá voda. Nenáročnost a schopnost uživit se i málo výživnými druhy rostlin zdědil osel po svých divokých předích, kteří se před domestikací živili často jen různými druhy suchých travin a polopouštních trnitých keřů. Délka života: 27 – 40 let, hmotnost: 80 – 480 kg (dospělý/á), rychlost: 24 km/h (max.), výška: 79 – 160 cm (dospělý/á, v kohoutku).

Veverka obecná je středně velký hlodavec. V České republice ji nalezneme v lesích všech typů, parcích, alejích, větších zahradách nebo hřbitovech se stromovým porostem. Má zrzavou, černou a někdy hnědou srst. Obvykle dorůstá 19 až 23 cm a dosahuje hmotnosti mezi 250 až 340 g. Huňatý ocas, který napomáhá udržovat rovnováhu při lezení a skocích na stromech a který veverka využívá jako „pokrývku“ těla při spánku, je 14,5 až 20 cm dlouhý. Veverka obecná žije až na období rozmnožování samotářským způsobem života a jiným veverkám se většinou vyhýbá. Ačkoli je strava veverek spíše rostlinná, nezřídka kdy se stává, že sežerou též drobný hmyz, vejce nebo mláďata zpěvných ptáků, ještěrky či jiné menší savce. V současné době veverku obecnou nejvíce ohrožuje ztráta lesů, jejího přirozeného prostředí, a v některých zemích konkurence zavlečené veverky popelavé. V zajetí se dožívají i více než 10 let, ale v přírodě je jejich život plný nástrah a nebezpečí obvykle mnohem kratší.