Dospělí samci jsou typičtí vybarvením. Obličej a sedací mozoly mají výrazně modré, červené a fialové zbarvení. To slouží v pralese jako signál pro ostatní členy tlupy. Samec má také dlouhé, silné špičáky. Samice a mláďata mandrila jsou mnohem nenápadnější než vzrostlí samci. Mladí mandrilové obojího pohlaví mají stejné zbarvení jako samice. Samci dosáhnou svého úplného vybarvení teprve v pěti až šesti letech, až když jsou pohlavně dospělí. Velikost: délka těla 70–95 cm, délka ocasu: 7–19 cm, hmotnost: samci až 20–30 kg, samice 10–15 kg. Živí se rostlinnou i živočišnou potravou. Z rostlinné převažují plody, ale také listy, semena, ořechy, výhonky, manioky nebo plody olejníku. Z živočišné potravy převažují bezobratlí, ryby a krabi. Pojídá také ptáky a jejich vejce.

Mamut srstnatý je populární vyhynulý druh mamuta z čeledi slonovitých a řádu chobotnatců. Patří k nejznámějším pravěkým živočichům vůbec a jeho role v lidské kultuře je poměrně významná a dlouhodobá. Nebyli větší než dnešní samci slona afrického, v kohoutku měřili do 3,4 metru a vážili kolem 6000 kg. Zástupci obou pohlaví měli dlouhé zahnuté kly a až 90 cm dlouhé chlupy. Anatomii mamuta srstnatého známe dobře zejména díky velkému počtu zmrzlých „mršin“, které se dochovaly v permafrostu na Sibiři a Aljašce.

Lemur kata patří mezi endemické druhy lemura obývající ostrov Madagaskar. Své jméno získal díky charakteristickému hlasitému volání, které zní jako „kata, kata“. Tito malí primáti jsou aktivní převážně v noci a jejich noční životní styl je adaptací na konkurenci s jinými druhy lemura, kteří jsou aktivní ve dne. Lemur kata se živí převážně ovocem, nektarem, květy a hmyzem, což z něj činí důležitou složku ekosystému Madagaskaru. Bohužel, populace lemurů kata je ohrožena ničením jejich přirozeného prostředí, zejména odlesňováním a lovem.

Zajíc žije téměř na celém světě. Nejvíce mu vyhovují nížiny a pahorkatiny v teplých oblastech, kde se střídá úrodné pole s malými lesíky. Délka těla zajíce i zaječice je 60 až 80 cm. Ocas (pírko) je dlouhý 7 až 11 cm. Hmotnost zajíce je 3,5 až 7 kg. Ze smyslů je výborně vyvinutý sluch a na kratší vzdálenost je velmi dobrý i čich. Zrak je slabší, zpozoruje jen pohyb. Zajíc žije samotářsky. Při pasení se pohybuje velmi pomalu, hopsá a tichounce si mumlá. Často panáčkuje a sleduje okolí. Při vyrušení se zachraňuje rychlým během. Dokáže vyvinout rychlost až 60 km za hodinu. Dokonce umí bleskově změnit směr, kličkuje a jeho odskoky bývají až 7 m dlouhé. Potravou jsou mu zemědělské plodiny, trávy, plevele, letorosty keřů a stromů. Rád ohlodává i kůru stromků. Každá zaječka za rok odrodí 7 až 10 zajíčků. Mnoho z nich však uhyne, zvláště za mokrého počasí, za rok přežijí jen 2 až 4 mláďata. Zajíc se může dožít 12 let, ale v přírodě jen málokterý přežije třetí rok života.

Jak již název tohoto druhu prasete napovídá, jedná se o prase pocházející z Vietnamu. Chová se však nejen ve Vietnamu, ale ve všech částech jihovýchodní Asie. Vietnamské svislobřiché prase se ve Vietnamu nejčastěji chová v černém nebo šedém zbarvení. Prasata mají nízké nohy, válcovitý trup s objemným břichem, které se v dospělosti dotýká země. Hmotnost dospělých prasat se pohybuje od 50 do 60 kg, výška v kohoutku u čistokrevných prasat nepřesahuje 45 cm. Jako většina domácích prasat je i vietnamské svislobřiché prase všežravé, ve Vietnamu ho krmí především vodními rostlinami, zbytky při sklizni rýže a banánů. Březost trvá 110 dní, nebo, jak říkají Vietnamci, tři měsíce, tři týdny a tři dny. Ve vrhu bývá 8-12 selat, která už po deseti dnech od narození začínají přecházet na pevnou potravu, ale mateřské mléko sají nejméně do šestého týdne života. Odstavují se ve věku 6-8 týdnů. V dobré péči se vietnamské prase dožije až dvaceti let, většinou ale v rozmezí deseti až patnácti let.

Jelen evropský je majestátní zvíře, které obývá lesy a horské oblasti Evropy, zvláště v severní části kontinentu. Tito jeleni jsou známí svými impozantními parohy, které každoročně shazují a poté jim znovu narůstají. Samci s rozvětvenými parohy se stávají dominantními vůdci svých skupin a zajišťují tak reprodukční úspěch. Jeleni evropští jsou zvířata noční, aktivní zejména za soumraku a v noci, kdy vyhledávají potravu a provádějí sociální interakce ve svých společenstvích. Jejich zbarvení, typické hnědé s bílými skvrnami, jim pomáhá se skrývat v lesním prostředí. Jeleni evropští jsou důležitou součástí ekosystémů, kde působí jako klíčoví přizpůsobiví býložravci, kteří ovlivňují rozložení rostlin a dalších organismů v lesních a horských oblastech.

Ježek západní je až 31 cm velký a až 1300 g vážící hmyzožravec, který svými rozměry patří k největším hmyzožravcům v Evropě. Je o něco větší než ježek východní. Srst, která pokrývá nohy, břicho, hrdlo, krk a část hlavy, je řídká a hrubá, na bocích hnědá, na břiše světlá s podélnou hnědou skvrnou. Skvrna je u mladých nebo starých jedinců méně výrazná. Typicky zbarvená je srst hlavy, resp. obličejové masky: na světlé hlavě má tmavohnědý pruh tvarovaný do písmene V – táhne se od čenichu k očím a tvoří ježkovi západnímu tzv. brýle. Hřbet a boky kryje 7000–8000 bodlin, které jsou 2–3 cm dlouhé, stejnoměrně tmavo-bílé pruhované a pravidelně uspořádané, „učesané“ jedním směrem – dozadu. Ze smyslů má nejlépe vyvinutý čich, cítí i potravu žijící v zemi. Kromě čichových buněk v čenichu má funkční přídatný čichový orgán na horním patře v ústní dutině, tzv. Jacobsonův orgán. Na konci čenichu má hmatové vousy. Kromě čichu mu v orientaci nejvíce pomáhá sluch. Vidí špatně ve dne i v noci.

Texaský dlouhorohý skot patří k menším plemenům skotu, dosahuje hmotnosti 600 kg a výšky v kohoutku až 165 cm. Je poměrně štíhle stavěný s vysokýma nohama, na hlavě nosí nápadně dlouhé, lyrovité rohy, které mohou u býků dosáhnout rozpětí přes 180 cm a podle nichž dostal jméno. Texaský dlouhorohý skot má krátkou srst, zbarvení je většinou světle hnědé, často s bílými skvrnami, ale vyskytují se i jiné typy zbarvení. Rohy mají význam v texaské kultuře, rančeři a majitelé stád si jimi tradičně zdobí kapoty svých automobilů. Texaský dlouhorohý skot se chová především pro maso, které je suché a vyznačuje se nízkým obsahem tuku. Přesto je velmi chutné a má příchuť podobnou zvěřině. Hojně se využívá v tex-mex kuchyni, především k přípravě chili con carne.

Zajíc žije téměř na celém světě. Nejvíce mu vyhovují nížiny a pahorkatiny v teplých oblastech, kde se střídá úrodné pole s malými lesíky. Délka těla zajíce i zaječice je 60 až 80 cm. Ocas (pírko) je dlouhý 7 až 11 cm. Hmotnost zajíce je 3,5 až 7 kg. Ze smyslů je výborně vyvinutý sluch a na kratší vzdálenost je velmi dobrý i čich. Zrak je slabší, zpozoruje jen pohyb. Zajíc žije samotářsky. Při pasení se pohybuje velmi pomalu, hopsá a tichounce si mumlá. Často panáčkuje a sleduje okolí. Při vyrušení se zachraňuje rychlým během. Dokáže vyvinout rychlost až 60 km za hodinu. Dokonce umí bleskově změnit směr, kličkuje a jeho odskoky bývají až 7 m dlouhé. Potravou jsou mu zemědělské plodiny, trávy, plevele, letorosty keřů a stromů. Rád ohlodává i kůru stromků. Každá zaječka za rok odrodí 7 až 10 zajíčků. Mnoho z nich však uhyne, zvláště za mokrého počasí, za rok přežijí jen 2 až 4 mláďata. Zajíc se může dožít 12 let, ale v přírodě jen málokterý přežije třetí rok života. Rozměr zajíčka: 6 cm Vhodné od 3 let

Kur domácí se chová hlavně kvůli produkci kuřecího masa a pro vejce. Kuřičky jsou mladé slepice, které na své první vajíčko teprve čekají, kdežto slepice už nějaký ten pátek zkušeně snáší. Slepice je všežravec. Živí se zrním a pokud jsou slepice žíznivé, nesnáší vejce. Slepice chované za účelem produkce vajec se nazývají nosnice. Slepice chované pro produkci masa se označují jako brojleři. Většina slepic se dožívá průměrného věku od šesti do deseti let.

O prasatech koluje mnoho lidových rčení a nesprávných představ. Ve skutečnosti to jsou bystrá a čistotná zvířata, která se válením v blátě pouze zbavují cizopasníků a ochlazují se. Samice jsou navíc pečlivé a ostražité matky. Nápadným rozdílem oproti praseti divokému je tvar ocásku, který je zpravidla zatočený. Velikost prasat domácích velmi kolísá. Hmotnost se pohybuje od 30 kg až do 400 kg, délka těla je od 50 cm až do 250 cm, výška v kohoutku od 35 cm do 90 cm. Prase domácí je chováno především pro maso. Většina prasat proto nepřežije první rok života. Jsou poražena, jakmile dosáhnou stanovené porážkové hmotnosti (zpravidla 80–120 kg). Po dosažení této hmotnosti již prase neroste, pouze tuční.

Je to savec, žije ve vodě i na souši. Jeho globální populace čítá zhruba 400–500 tisíc jedinců. Na souši se pohybuje po břiše. Délka těla 145 až 200 cm, hmotnost do 130 kg, samice jsou o něco menší. Srst je šedobílá až pískově zbarvená, bez síťovité kresby. Tuhé bílé vousy, zřetelně odstávající od kulaté, jakoby kočičí, hlavy. Tuleni žijí ve skupinách menších či větších rozměrů. Vylézají k odpočinku na písečné břehy, přičemž nejsou schopni používat svých zadních končetin, přetvořených do jakýchsi náhradních ploutví. Zato výtečně plavou, dovedou se skvěle potápět a dokážou v případě potřeby zůstat až 45 minut pod hladinou. Normální doba potopení je 5-10 minut, do větších hloubek se ve svém mělkém mořském okolí nepotřebují pouštět. Tuleni jsou hlavně požírači ryb, a proto jsou často pronásledováni rybáři. Chytají i užitkové ryby, jako lososy a dokážou vybrat ryby i z rybářských sítí. Samice tuleně se dožívají 30 až 35 let, zatímco samci jen 20 až 25 let.